Byl víkend. Něco jsem dělal v garáži vedle bytového domu, kde bydlím. Večer jako každý jiný. Před šestou hodinou jsem zaslechl naléhavé, vytrvalé a hlasité klepání. Vyšel jsem tedy z garáže a uviděl jsem staršího muže, kterak tluče na okno jednoho z bytů v přízemí. Zeptal jsem se, jestli bych mu nemohl pomoci. V domě mám funkci „pověřeného vlastníka“ což je funkce, kterou si mnoho lidí oprávněně plete s domovníkem. Odvětil, že se přišel podívat na kamaráda (mého souseda). Včera prý mu nebylo moc dobře, tak ho přišel zkontrolovat. Snažil se prý nakouknout skrz zavřené okno do bytu. Zdálo se mu, že v křesle uprostřed místnosti někdo nehybně sedí. Podle jízdního kola opřeného ve dvoře domu, jsem si byl jist, že soused je doma. Protože klepání na okno by zřejmě probudilo i tvrdě spícího a přesto se uvnitř místnosti nic nepohnulo, podal jsem tedy z garáže žebřík a opřel ho o parapet okna. (Tento primitivní nástroj sehraje v příběhu důležitou úlohu.) Skrz okno bylo opravdu vidět, že v křesle uprostřed místnosti sedí soused. Zdálo se, že spí. Hlavu měl předkloněnou, ruce opřené. Soused nemá žádné příbuzné, takže náhradní klíče nebyly k mání.
Abych dokonale dokreslil celou situaci, uvedu v následujícím textu časové údaje.
Pro jistotu jsem vytočil číslo městské policie (17:56) a sdělil, že „vidíme za oknem v křesle muže, který se nehýbe a nereaguje na tlučení na okno a nevíme, jestli mu něco není“.
Vyčkávali jsme s pánem u domu příjezdu hlídky. Pro jistotu jsem v 18:06 zavolal na tísňovou linku 158. Během hovoru dorazila hlídka MP (18:09). Strážníci se z opřeného žebříku podívali skrz okno do místnosti a pronesli něco jako „to je asi jasný“. Bude prý potřeba otevřít byt. Navrhoval jsem vyrazit tabulku „kastlového“ okna ze dvora. Přijelo hasičské nákladní auto (18:18). Až kýčovitá scéna připomínala záběry z filmu. Spocení svalnatí chlapi v hasičských montérkách seskakovali z vozu na štěrkovou cestu. Pod dojmem populárních televizních seriálů jsem očekával, že v následujících minutách bude hrát hlavní roli hasičská sekera a beranidlo. Vždyť jde snad o život! Tak konečně se ta záhada nehybného těla objasní. Jak se ukázalo, v televizi vysílají bludy. Hasiči jako jeden muž postupně prohlédli ze žebříku okno a pokoj a opět se shodli na verdiktu „to vypadá jasně“. (Co pořád vypadá jasně???) V ruce jednoho z hasičů se objevil modrý kufřík. A je to tady!!! Jdeme na to!!! Páčidla! Šperháky! Planžety! Houby! Hasiči si sedli vedle sebe na zídku u garáže. „Co se bude dít?“, ptám se. Čekáme na policii ČR! Jen ta může vydat souhlas s otevřením bytu. V hlavě mi tikaly stopky. Vzpomínal jsem na všechny poučky poskytnutí první pomoci: její neodkladnost, jak se každá minuta počítá.. Policie ČR přijela (18:25). Mladý policista z žebříku u okna konečně pronesl „otevřít byt!“. Modrý kufřík mohl do akce. Zástupci hasičů, městské policie a PČR se přesunuli na dvůr ke dveřím od bytu. Dveře jsou plastové. Opět jsem navrhnul vyrazit skleněnou tabulku starého dřevěného okna ve dvoře a „vniknout“ do bytu oknem. Bez úspěchu. Prý by „vznikla škoda na majetku a lidé se potom na nás zlobí…“ Jeden z hasičů začal odvrtávat vložku zámku. Náš dům je „pavlačový“. Pavlače v prvním a druhém patře se začaly rychle plnit. Po dost dlouhé chvíli se zjistilo, že je třeba použít nějakou tlustší ocelovou podložku, protože rám dveří má nestandardní tvar. Skočil jsem do garáže pro kus oceli. Po dalších nekonečných minutách dveře stále odolávaly. Mnoho netrpělivých pavlačových diváků v tu dobu již opustilo své pozice. Přijela sanitka (18:33). Teď už byly všechny složky integrovaného záchranného systému na místě. Parkoviště vedle domu plné… Protože dveře stále odolávaly, policista nakonec teleskopickým obuškem vyrazil tabulku okna a vlezl oknem do bytu. Následoval zápas se dveřmi z druhé strany. K sousedovi, který byl vidět otevřenými dveřmi v druhé místnosti, se zatím nikdo nepřiblížil. Zdálo se, že v zápalu boje o otevření dveří se na něj poněkud zapomnělo. Nehybného těla se jako první dotknul lékař, který nakonec také prolezl otevřeným oknem do bytu a následně konstatoval, že soused je mrtev. Zřejmě infarkt. Smutné. Hlídka městské policie odjíždí (19:31), následně sanitka (19:39). Dveře povolily.
Pln zážitků jsem se odebral do svého bytu a popsal zbytku rodiny moji činnost za poslední dvě hodiny. Setkání se smrtí je vždy stresující. Ve 20:26 zvoní opět policie. Kriminalistický technik mne žádá, abych byl přítomen ohledání bytu. Souhlasil jsem. Zatímco jeden z kriminalistů dovedně manipuloval v modrých rukavicích v sousední místnosti s bezvládným tělem a pořizoval fotografie, jeho kolega zaznamenával do bloku půdorys byt. Co s rozbitým oknem? Zda prý bych mohl zařídit zasklení. „Samozřejmě, třeba hned zítra.“ „Až zítra?“ divil se policista. Vzhledem k tomu, že kolem deváté večer už většina sklenářů udřimuje, nabídnul jsem, že alespoň provizorně okno zabedním prkny. Nařezal jsem tedy prkna a donesl elektrickou šroubovačku. Mezi tím odváží pohřební služba tělo. „Nemáte tady nějakou náhradní vložku do zámku“, zněl další dotaz, „ta naše je nějaká špatná“. Po výměně vložky se zjistilo, že při otevírání dveří hasiči poškodili mechanismus zámku a vložka nejde použít. Dveře byly tedy zajištěny jen samolepící páskou s nápisem „policie“. V 21:22 je konečně klid. Všichni odjeli.
Dodnes přemýšlím, jestli vše, co bylo tehdy učiněno, bylo učiněno dobře. Sám jsem si pro sebe formuloval jen jedinou poučku:
Je-li ti doma na omdlení, otevři dveře!