Pohádka o olovnaté řepce

Kdosi kdysi zvolal: „Zrevitalizujeme naši přehradu! Je už stará, zelená a máme ji rádi.“ Kolem přehrady nastal přenáramný rej a povyk. Z blízka i z dálky se za cvakání spouští fotoaparátů sjížděli politici. Rej lidí vystřídal rej strojů. Buldozery se proháněly po dně vypuštěné přehrady několik let. Náklaďáky odvážely tuny zeminy na blízká pole, devastujíce silnice. Některé náklaďáky se trošku flákaly a jezdily prázdné, jen kvůli kilometrům a legraci. Přehradu dokonce uklízel „blátošlap„.Nakonec se dílo podařilo a přehrada se napustila. Přes motlitby okolních podnikatelů se ale brzy znovu zazelenala. Moudří rádci nasadili proti sinicím bojovníka – srážedlo fosforu. Zlý fosfor bude udolán hodným síranem železitým. Zatímco lidé se stále modlí za barvu přehrady, objevilo se nové nebezpečí – rybáři.

Kdo by řekl, že ten tichý, na břehu vodní nádrže sedící podivín, může být původcem ekologické zátěže. A přesto – stalo se!

Při toulkách s detektorem na kopci u Ohrozimi bylo lze každé 4 kroky naleznouti mnohé zvláštní předměty. Během půl hodiny přijdete lehce ke čtyřem kilům olova. Sami se dovtípíte, jak se asi mohly dostat na pole blízko přehrady…

Ale protože pěstovat na poli jídlo už není poslední dobou v módě, dnes na olovnatém poli roste řepka. Olovo nám tedy poslouží jako aditivum do našich plechových miláčků. Jupí!!!

…a zazvonil zvonec a pohádky je konec….

olovo1 olovo2olovnaté pole