Postřelmov sobě!

Dnes jsem jel s florbalisty do Postřelmova. Je to malá vesnice s třemi tisíci obyvateli. Hrálo se v hale, kterou obec postavila z dotací. „Jak to tady funguje?“ ptám se zvědavě místní paní znalé poměrů. Dopoledne je hala rezervována pro základní školu, která je přes ulici. Mají ji jako tělocvičnu. Odpoledne pro kroužky a ostatní.“ Podle rozpisu halu využívají pro fotbal, florbal, tenis, pinec, mažoretky a basket. „A mimo tohoto sálu tady je ještě něco?“ ptám se dál. Dozvídám se, že nová hala je přistavená k bývalé sokolovně (kterou nezbourali!!!) a tam se hraje převážně pinec. Kromě toho se v celém objektu pořádají plesy a je tady zázemí pro občerstvení návštěvníků. Jdu se schladit ven. Přímo proti vchodu je zateplená škola z krásnou minibotanickou zahrádkou. Za školou udržovaný sad. Proti vchodu do školy je venkovní hřiště na házenou s umělým povrchem. Na vedlejším hřišti hraje skupina tatíků dopolední nohejbal. Vše otevřené a volně přístupné. Děcka zatím dovádějí na přilehlém dětském hřišti. Vracím se vychlazený zpátky do „haly“. Opět se ptám: „A ta velká zahrada s tím krásným trávníkem, stromy, prolézačkami a altánkem, kterou vidím z okna u schodiště – to je taky obce?“ Dozvídám se, že je to zahrádka mateřské školky. Děcek je prý hodně, tak aby se mohly vyřádit tři třídy. Paráda! „Tak to tady máte prima“, pokyvuju uznale hlavou. „To se asi starosta stará, co?“ vyzvídám dál. „Nejen on, hodně se starají lidi. Třeba kroužky tady vedou v podstatě zdarma. Jsme tady aktivní.“ (Smích). „A to se to zdravé jádro schází v hospodě nebo někde tady v hale?“ „Kdepak, my tady máme ještě nově opravený kulturák s kinem. Je to tady kousek.“ (!?!) Teď jsme tam měli Kostkovou. Začínám si usilovně hlodat ret. Pokládám další zákeřnou otázku: „A to tady v hale cvičí nějaký sportovní klub nebo kdo? Víte, my v Prostějově to děláme trochu jinak.“ A opět pohotová odpověď: „Kdepak, tady je to pro takové to masové sportování. Pro lidi. Dopoledne má přednost škola, ale jinak je tady pořád plno. To kdyby se postavilo jen pro někoho, tak to by starostu zadupali do země.“ Mám strach ptát se dál, ale pokračuji v sebetrýznění: „A kolik vás přijde roční provoz?“ Konečně něco, co paní neví. Jen odhaduje, ale že to bude přesněji vědět správce, který za chvilku přijde. „Tak na toho si počkám“, odvětil jsem a mnu si ruce, že konečně rozlousknu tajemství postřelmovského zázraku. „Asi milion ročně včetně mého platu a platu uklízečky“, povídá lehce kulatý správce. Potvrzuje vše, co mi již bylo řečeno. „Nájem tělocvičny pro děcka a TJ sponzoruje obec, takže vlastně nic neplatí. Pokud by chtěl někdo pronajmout halu jakou soukromník, tak by platil asi 600 Kč za hodinu“, sděluje mi. „Mám tady ale plno skoro každý den do půl desáté večer. V létě se chodí víc ven, tak je to tady volnější“, povídá dál správce. Vysvětluji, že se ptám proto, že jsem z Prostějova a zajímá mě, jak to funguje jinde. „Jo v Prostějově – tam byl fotbal, ale ani přes ty peníze, co se do toho cpaly se mu nějak nevedlo a teď tam máte hlavně tenis, co?“ ukazuje svůj přehled správce. „Ano. A teď tam budeme mít NÁRODNÍ OLYMPIJSKÉ CENTRUM, víte? Jenže nebude města, jako je třeba tahle vaše hala, ale my ji budeme jen platit a to ještě nevíme jak. No a když byste si chtěl jít někam pod střechu zapinkat, tak to už vůbec nejde. Pokud nejste v nějakém organizovaném klubu (nejlíp preferovaného sportu), tak je problém sehnat tělocvičnu.“ Inu, vážení přátelé, připadal jsem si velmi zvláštně a v očích lidí, kterých jsem se tázal jsem spatřoval údiv. I já se divím a hlodá to ve mně. Nebylo lepší se neptat?